historie

Nejstarší osídlení ve středním Povltaví spadá do období pozdního paleolitu až mezolitu (asi 11000 až 6000 let př. Kr.) v lokalitě obce Hrazany. Mladší nálezy z oblasti Kozích Hor pocházejí z období mezolitu a neolitu (7000 až 5000 let př. Kr.). Jak je uvedeno na internetových stránkách Muzea Příbram, odehrála se první kolonizace místní krajiny až ve 3. tisíciletí lidem chamské kultury (naleziště v blízkosti obcí Nalžovické Podhájí a Čím). Z doby bronzové pochází pohřebiště u Záborné Lhoty (12 – 9 stol. př. Kr.), žárové pohřebiště ze starší doby železné bylo nalezeno v blízkosti Starého Knína. Mladší dobu železnou zastupuje nejznámější Keltské oppidum Hrazany, které také představuje vrchol pravěkého osídlení v této oblasti.

Dle internetových stránek Muzea Příbram bylo Oppidum vybudované na pravém břehu řeky Vltavy v blízkosti nynější obce Hrazany bylo vystavěno odhadem v polovině 2. století př. n. l. Hrazany měly určitě strážní funkci, v rámci oppida se nacházela řada řemeslnických dílen a místo zřejmě sloužilo i jako útočiště pro obyvatele z okolí v případě nebezpečí. Poloha naznačuje, že Vltava pro Kelty představovala strategickou dopravní osu protínající krajinu severojižním směrem. V této ose od Podunají byla oppida Třísov, Nevězice, Hrazany a Závist. Areál, který byl rozčleněn na čtyři části byl postupně rozšířen až na 39 ha.

Osídlení Sedlčanska a středního Povltaví nebylo na počátku středověku příliš husté. Důvodem byla členitá, hojně zalesněná krajina a ne příliš kvalitní půda vhodná pro pěstování plodin. Sedlčanský region a celé střední Povltaví bylo v období 10. století součástí panství Slavníkovců. Po jejich vyvraždění na Libici roku 995, se jejich majetek dostal do správy Přemyslovců. Ti si na počátku 11. století uvědomili strategicky významnou polohu tohoto regionu, obnovují obchodní cesty a region se stává spojnicí mezi středními Čechami s Prahou a jižními Čechami. Region byl také pro jeho zalesněnost oblíbeným loveckým revírem. Z této rané doby se v regionu nacházely například hradiště u Nalžovického Podhájí, u kterého se vedou spory, zda byl vybudován Slavníkovci v první polovině 10. století, či později Přemyslovci. Dalšími doklady raného osídlení můžeme řadit doklady raně středověkého sídliště u obce Hrazany, v blízkosti keltského oppida Hrazany.

Přemyslovci v 11. století darovali mnoho místních statků do vlastnictví klášterů Břevnovského a Ostrovského. Na počátku 12. století byly vybudovány další dvě významná přemyslovská sídla. Prvním z nich je knížecí dvorec v Živohošti. V tomto dvorci dle písemné zmínky z roku 1141 strávil vánoce kníže Vladislav II. Druhým významným sídlem byl Kamýk, který byl oblíbený pro lov zvěře. Významné postavení měl na přelomu 12. a 13. století Knín. Během 12. a následujícího 13. století zasáhla oblast vnitřní středověká kolonizace. O těchto změnách vypovídá například zakládání nových kostelů a nových šlechtických sídel. Jeden z nejvýznamnějších rodů české historie Vítkovci pochází právě z regionu Sedlčanska. Poslední fáze vnitřní kolonizace je datována do poloviny 14. století, kdy se dotváří ekonomický vzestup celého středního Povltaví, i přes jeho nepříliš zemědělsky vhodné podmínky.

Území bylo značně poznamenáno husitskými válkami a zejména třicetiletou válkou, která oblast středního Povltaví dost výrazně zpustošila. Postupně došlo k opuštění a zániku hradů, které byly nahrazovány menšími a pohodlnějšími šlechtickými sídly. Nicméně krajina byla stále výrazně zalesněna, lidé se živili převážně chovem dobytka, pracemi v lese, těžbou žuly a jako plavci na šífech či vorech.

Velmi trpké bylo pro střední Povltaví období 2. světové války. Velká část pravobřežního území se stala součástí výcvikového prostoru SS. V roce 1942 – 1943 bylo ze svých domovů vystěhováno téměř 30 tisíc obyvatel. Jednalo se zejména o obec Sedlčany, Neveklov a obce v jejich okolí. Mnoho z domů bylo v během následujících letech v rámci bojových cvičení poničeno i zničeno.

Předmětné území středního Povltaví bylo ještě na počátku 20. století jednou z nejchudších částí České republiky, jež byla pokryta zejména lesy a nepříliš bonitní půdou. Jak zmiňuje Čáka (2002) „Hospodářský rozvoj Čech ve druhé polovině 19. století jako by pás krajiny na obou březích Vltavy z jižních Čech až ku Praze zcela minul. Počet obyvatel povltavských vsí a osad v té době rok od roku klesá, lidé musejí z kraje odcházet, a ti, co setrvávají, stále hůř shánějí i bídně placenou práci. O kraji plném nouze píší i oficiální publikace, jako jsou třeba reprezentační Ottovy Čechy, díl „Vltava“ z roku 1882. Odtud jsou slova Václava Řezníčka, autora velké části textu tohoto díla: „V celé české zemi není snad pustšího a smutnějšího koutku nad tento…. Naproti pod skalou rozkládá se několik bídných chat, z nichž již na hodný kus cesty vyběhnou poutníku vstříc nuzně oděné děti a pronásledují jej, dokud dárku nedostaly. A tak jsi přepadán skorou celou cestou odtud až ke Kamýku.“

Celkový ráz oblasti byl výrazně změněn s výstavbou přehrad Vltavské kaskády. Slapská přehrada byla vystavena jako jedna z prvních. O její výstavbě se uvažovalo již ve 30. letech 20. století. Nakonec byla dokončena až roku 1955 a naplnila se během několika dní, když ji zaplavila povodeň. První nápor velké vody ustála. Režim řeky i život místních obyvatel však změnila výrazně. Pod vodou zmizely celé vesnice. usedlosti, mlýny, hospody a i slavná Rothova koželužna na Cholíně.

Řeka a její okolí získaly novou funkci. Na území, jež bylo do té doby vyhledávané spíše dobrodružnějšími povahami, se koncem 50. let začalo období rozvoje tzv. masových forem cestovního ruchu. Slapské jezero se svou polohou blízko Prahy stalo oblíbenou destinací masového turismu. Začaly se stavět kempy, turistické ubytovny, dětské tábory, podnikové chaty apod.